Reklama
 
Blog | Aleš Balcar

Chytrý Honza

V roce 1907 německý psycholog Oskar Pfungst poprvé publikoval výsledky výzkumu tzv. Honzovy komise. Ve svém článku vyřešil záhadu koně, co uměl počítat, a tím významně ovlivnil směr dalšího vývoje společenských věd.

Všechno začalo kolem roku 1890, kdy se středoškolský učitel matematiky se zálibou ve frenologii Wilhelm Von Osten začal zajímat o rozumové schopnosti zvířat. Aby dokázal, jak hrubě lidstvo podceňuje inteligenci ostatních živých tvorů, rozhodl se naučit zvíře počítat. Do své třídy vybral kočku, medvěda a arabského hřebce jménem Hans. Ten brzy předstihl spolužáky a po nějakém čase dokázal učiteli klepáním kopyta sdělit výsledky jednoduchých početních úloh, ale třeba i pořadí aktuálního dne v týdnu či měsíci. Přestože Hans nebyl neomylný, jeho úspěšnost byla zhruba 89 % a podle odhadů byly jeho početní schopnosti na úrovni čtrnáctiletého adolescenta.

Potěšen úspěchy svého žáka, Von Osten vyrazil s premiantem na turné po Německu a jeho Kluge Hans začal postupem času kromě davů diváků přitahovat také pozornost vědců. Když se příběh čtyřnohého počtáře objevil i na titulní straně New York Times, projevila německá akademie věd zájem o podrobný výzkum Hansových schopností. Speciálně ustavenou komisi tvořil veterinář, ředitel cirkusu, jízdní důstojník, ředitel Berlínské ZOO a řada učitelů. Testování (provedené v roce 1904) za přítomnosti Von Ostena však neprokázalo žádný podvod ani trik – Hansův matematický talent se zdál být nesporný.

Poté se záhadného případu ujal zmiňovaný Oskar Pfungst, který se rozhodl postupovat metodicky: nechal pro Hanse postavit zvláštní stan, aby ho tak izoloval od případných rušivých vlivů okolí a začal zkoumat podmínky, na kterých závisí jeho úspěšnost.

Reklama

Ukázalo se, že nejlépe Hans zvládá otázky kladené jeho majitelem Von Ostenem. Špatně si nevedl ani s jinými tazateli, ale pouze za předpokladu, že na ně během odpovídání viděl. Pokud byl tazatel mimo jeho dohled, podíl správných odpovědí prudce klesal.

Průlomovým však bylo jiné zjištění: I když měl Hans tazatele na očích, nedokázal správně zodpovědět otázky, jejichž řešení tazatel neznal. Od té doby se Pfungst zaměřil na zkoumání interakce mezi koněm a osobou tazatele a postupně vypozoroval, že u všech tazatelů se při každém úderu Hansova kopyta nevědomky trochu změní držení těla a výraz ve tváři. Obecně platilo, že v postoji tazatele se s každým dalším dupnutím zračilo větší a větší napětí, které naráz opadlo když Hans „posledním“ úderem označil správný výsledek.

Tak vyšlo najevo, že Chytrý Hans ve skutečnosti zázračný počtář není. Inteligenci mu však upřít nelze, neboť prokázal výjimečný talent pro sledování neverbálních signálů vysílaných lidmi kolem něho. Obdiv kterého se mu dostávalo byl tak jistě zasloužený.

Hans tak vstoupil do učebnic biologie a také sociologie, kde Efekt Chytrého Hanse dodnes označuje situace, kde vědec či tazatel nevědomky signalizuje zkoumaným osobám jak mají odpovídat a tím může znehodnotit výsledky celého výzkumu. Pfungst také během své práce s Hansem vypozoroval, že dokonce i v případech, kdy tazatel o těchto signálech ví, nedokáže je účinně potlačit.

Také proto dnes např. při výcviku policejních psů na vyhledávání drog nesmí ani psovod vědět, kde je droga skutečně ukryta, jinak by mohl svému svěřenci místo „prozradit“.

Poznámka na závěr

Tento text si nečiní žádné nároky na původnost či objevnost. Ležel mi v "šuplíku" od loňska, kdy jsem ho chtěl udat jako zajímavost (sté výročí od publikování studie o Hansovi), ale nějak to nevyšlo.
Nedávno jsem ho znovu objevil a přišlo mi ho líto (textu, nikoli koně), tak je tady teď, ač vhodný čas již minul…