Co se nepovedlo 6. dubna v Londýně, povedlo se nakonec v Paříži, kde bylo pod nátlakem protestujících olympijské procesí donuceno uhasit svojí trubku a zalézt s ní do doprovodného autobusu.
Nechci tu hájit nezávislost Tibetu, protože to je dost složitá otázka.
Nechci ani kydat špínu na „Číňany“, z nichž mnozí se na Olympiádu upřímně těší.
Problém ale spatřuji v tom, že celé olympijské divadlo slouží jako sebeprezentace Komunistické strany Číny, která se chce ukázat jako úspěšná „avantgarda čínského pracujícího lidu“.
Problémem je i chucpe Mezinárodního olympijského výboru, který ústy svých představitelů kritizuje demonstranty, neboť prý „poškozují olympijskou myšlenku svobody“.
Kde byla tato myšlenka v době schvalování Pekingu jako sídelního města her pro rok 2008?
Současná Čína pod komunistickou vládou může být možná symbolem prosperity a hospodářského úspěchu. Symbolem svobody však v žádném případě není.
Místo aby se čínští komunisté z přehmatu MOV radovali tiše, rozhodli se hlasitě mlaskat a naplánovali megalomanskou trasu přes metropole demokratických států. Těžko se pak mohou divit bouřlivé reakci západní veřejnosti která si heslo ONE WORLD ONE DREAM vykládá po svém.
Poznámka na závěr
V souvislosti s návrhy ministra vnitra Langera, aby si čeští pořadatelé sportovních akcí hradili ostrahu na stadionech a případné zásahy policie ze svého, by bylo možno vznést podobný požadavek i v případě převozu olympijského ohně. Proč mají nést náklady za rozhodnutí MOV a KS ČLR daňoví poplatníci postižených zemí?