Reklama
 
Blog | Aleš Balcar

Máme bojkotovat Čínu?

Olympijský oheň dosáhl čínského území a plápolá vesele dál. Včera ho komunističtí ozbrojenci triumfálně pronesli Tibetskou Lhasou. Odpor proti čínskému režimu naopak postupně uhasíná. Přesto: pro ty z nás, kterým politika čínské vlády nevoní, stále není pozdě.

Existuje řada důvodů, proč nesympatizovat s čínskou vládou.
Pokud věříte v univerzalitu lidských práv, asi vám nebude vyhovovat způsob, jakým je v Číně používán trest smrti, jak tamní vláda (ne)respektuje individuální práva a jak omezuje etnické menšiny a náboženská hnutí.
Pokud vás tyto otázky nechávají chladnými, stále je dobrý důvod být znepokojen růstem čínského vojenského rozpočtu, čínskou expanzivní zahraniční politikou a v neposlední řadě, raketový růst čínské ekonomiky je zaplacen drancováním přírody, což má při jejích rozměrech i globální dopady, které můžou ovlivnit život i ve střední Evropě.

Jsem přesvědčen, že tyto aspekty by měla při tvorbě zahraniční politiky zohledňovat i česká (tedy naše) vláda. Ale přesto, že jsem fanouškem stávajícího ministra zahraničí, celkově vnímám naši politiku vůči Číně jako bezzubou (někdo by pravděpodobně volil spíše výraz „vyváženou“).
Těžko říci, zda tomu může být jinak – „velká“ politika se nemůže vždy řídit výhradně morálními zásadami, ale musí brát v úvahu i praktické dopady každého kroku. Věřím, že i zde je prostor pro výrazně tvrdší postoj ke komunistické vládě ČLR, není však příliš pravděpodobné, že současná nebo jakákoli budoucí vláda se touto cestou vydá.

Jednotlivec si však luxus svědomí odpírat nemusí. Jsem proto přesvědčen, že je třeba dát vládě ČLR nějakým způsobem najevo nespokojenost s jejími praktikami ve výše zmíněných oblastech.
Jako běžní smrtelníci pochopitelně nedisponujeme nástroji zahraniční politiky, které by mohla čínská vláda výrazněji pocítit. Určitou moc ale máme – moc bojkotovat čínské zboží, které zaplavuje náš trh.

Reklama

Nerad bych ale celou věc pojal pouze jako proklamaci. Proklamace lze totiž velmi snadno odmítnout. Zkusme se na otázku potenciálního bojkotu podívat racionálně a uvidíme, že má nejméně dvě důležité součásti:

1) Má bojkot smysl?

  • Neexistují lepší řešení problému?
  • Bude bojkot účinkovat tak jak chceme? …a jak vlastně chceme?

2) Je bojkot proveditelný?

  • Je pro běžného spotřebitele reálné vyhnout se zcela čínskému zboží?
  • Pokud ne, znamená to, že se o něj nemáme ani snažit?
  • Jak bojkotovat z pozice spotřebitele?

V tomto textu se zabývám pouze první sadou otázek. Tu druhou budu řešit ve svém příštím blogovém příspěvku, kde se podělím i o vlastní zkušenosti s nákupem zboží not made in PRC.

Má bojkot smysl?

Z předešlých řádků je jistě zřejmé, že bojkot za smysluplný považuji. Jsem nespokojen s politikou čínské vlády a bojkot pro mě představuje způsob, jak dát tuto nespokojenost vyjádřit tak, aby jí čínské vedení pocítilo (samozřejmě v rámci mých omezených možností).

Obyvatelé Číny nemohou ve svobodných volbách hlasovat proti své vládě. My to však můžeme udělat za ně. Čínský hospodářský růst do značné míry závisí na exportu. Nákupem čínského zboží nepřímo legitimizujeme čínskou vládu. Dáváme jí prostředky na budování armády, na podporu nedemokratických režimů v Africe, na „výrobu emisí“ skleníkových plynů.
Bojkot tedy je způsobem, jak Číně část těchto prostředků odepřít tím, že svoje „hlasy“ v podobě dolarů přesměrujeme k jiným státům nebo domácím producentům.

Jinou otázkou je, zda lze skrze bojkot vyvinout tlak na pád komunistické vlády. V tomto směru jsem spíše skeptický. Příklad Kuby, KLDR nebo Iráku spíše ukazuje, že ani výraznější ekonomický propad nevede k oslabení režimu. Ten si obvykle dokáže prostředky pro své bezproblémové fungování opatřit jinde a ekonomické dopady pocítí převážně civilní obyvatelstvo.
Ekonomické sankce zvenčí může pak totalitní režim také náležitě propagandisticky využít jako spolčení „zlého“ vnějšího světa.

Existuje lepší řešení problému?

Z hlediska účinnosti ekonomického tlaku by bylo pochopitelně lepší, kdyby byl organizován vládou, nebo ještě lépe, kdyby došlo k dohodě o společném postupu např. na úrovni Evropské unie. Lze si představit zavedení vysokých dovozních cel, případně kvót na dovoz z Číny. Takový postup, pokud by měl být efektivní, by však znamenal hrubé narušení pravidel volného obchodu.
Za účinnější lze považovat vynucování povinných kvalitativních standardů pro veškeré výrobky směřující na trhy EU, což by efektivně vyřadilo značnou část čínské produkce. Pokud by postih za případný nesoulad s normami dopadal na hlavu importéra, ten by pravděpodobně dovoz takového zboží více zvažoval.

Bude bojkot účinkovat tak jak chceme? …a jak vlastně chceme?

Velkou nevýhodou těchto „řešení“ je, že nejsou politicky průchodné, neboť by byly postiženy zájmy řady „domácích“ firem investujících v Číně, nemluvě o odvetných krocích Číny samotné. Otázkou samozřejmě je, jaké by byly reálné náklady ztráty přístupu k čínským trhům a čínské pracovní síle.
Často totiž zapomínáme, že „levné“ výrobky z ČLR jsou vykoupeny ztrátami v podobě odlivu investic, pracovních míst a také krádeže know how v podobě okopírovaných technologií vyvinutých na Západě.
Další nevýhodou by byl pochopitelně růst nákladů na řadu výrobků, které ČLR v současnosti levně produkuje. Ani tady, ani jinde samozřejmě netvrdím, že bojkot nás nebude nic stát. Jak velké náklady jsou přiměřené, nechť posoudí každý sám – této otázce se budu věnovat i ve svém příštím textu.

Přestože přiznávám, že akce jednotlivce je mnohem méně účinná, než kdy může být státní politika, neznamená to, že je zcela beze smyslu.
Z hlediska dopadů nelze zapomínat na to, že ČLR má sice 1,3 miliardy obyvatel, ale i v nepříliš bohaté České republice disponuje průměrný spotřebitel zhruba 4,5x větší kupní silou než jeho čínský protějšek.
Pokud by se k bojkotu nebo alespoň omezení spotřeby čínského zboží uchýlil větší počet obyvatel Eurozóny nebo USA, mohli by tím výrazně ovlivnit obchodní bilanci ČLR.

Bojkot však nezůstává beze smyslu ani pokud Čínu nijak neovlivní.
Jak jsem již uvedl, nesouhlasím s politikou čínských komunistů, ať už směrem dovnitř či navenek. Doma se komunisté příliš nepářou s vlastním obyvatelstvem ani se svou zemí a v zahraničí to není o mnoho lepší.

I v případě, že bojkot nebude mít žádný měřitelný dopad, zůstává možností jednotlivce jak vyjádřit distanc od čínských komunistů a neochotu participovat na jejich politice prostřednictvím mé finanční „podpory“.
Jde o legitimní postup, který používá např. řada vegetariánů („masný průmysl neporazím, ale odmítám se na něm podílet“) a v rovině deklarace se často objevuje v anglosaském světě (nejrůznější aktivisté s heslem „Not In My Name“, např. proti provádění poprav v USA).

Z těchto důvodů zahajuji sám za sebe časově neomezený bojkot produktů vyrobených v ČLR (tam, kde lze zemi původu zjistit) a vyzývám každého, koho oslovují mnou uváděné důvody, aby se k němu připojil.
Chápu, že v praktické rovině nejde vždy o bezproblémovou záležitost, protože „číny“ je všude plno. Některá řešení jsou však překvapivě snadná – shrnu je ve svém příštím textu.

Vládě Čínské lidové republiky pak patří mé zvolání:

NOT FOR MY MONEY!