Počinu ministra Drobila se dostalo široké publicity a – soudě podle komentářů v internetových diskuzích – i podpory řady lidí.
Četl jsem mnoho (často velmi rozhořčených) příspěvků o tom, jak je třeba (nejen) na úřadech vyžadovat společenské oblékání. Většina z nich však neobsahuje žádné argumenty, které by takový požadavek ospravedlňovaly. Obvykle se omezují na důkaz kruhem – tedy že chodit v obleku se v určitých profesích „prostě musí“, protože „se to tak dělá“.
Na veřejnosti prý nelze chodit jako o táboráku.
Myslím, že stojí za to podívat se na celou věc trochu podrobněji.
Výchozí pozice
Nejsem skalní odpůrce společenského odívání. Výběr oděvu by však měl být spíše soukromou záležitostí každého člověka, s ohledem na jeho konkrétní potřeby.
Každý by měl mít možnost vybrat si oděv tak, aby v pro něj optimálním poměru spojoval pohodlí, praktičnost a vzhled.
U společenského oděvu je vzhled jediným kritériem, což je pro většinu lidí ve většině životních situací nevyhovující.
Uznávám, že v některých situacích je formální oděv žádoucí, ale množství těchto situací je velmi omezené.
Respektuji svobodu každého člověka obléci se podle chuti. Je tedy naprosto v pořádku, pokud někdo chodí celý týden v obleku – za předpokladu, že má možnost volby.
Vycházím tedy z liberálního přístupu (s nímž lze nesouhlasit):
Povinný dress code omezuje svobodu jedince. Omezení svobody je přípustné, ale pouze v situacích, kdy existují přesvědčivé argumenty dokazující, že jde o omezení nezbytné.
Myslím, že argumentů, které mluví pro striktní vyžadování společenského oděvu na pracovišti (či jinde) je málo a jsou slabé. Naopak argumenty proti jsou početnější a silnější. V následujícím textu se budu věnovat oběma skupinám.
Argumenty PRO povinný dress code (na pracovišti) a jejich kritika
Příznivci striktního dress codu se obvykle odvolávají na (1) tradici společenského odívání („mějme úctu k pravidlům, která vytvořili naši předkové“) nebo (2) symboliku spojenou s formálním oděvem („osoba vykonávající funkci státního úředníka musí být oblečena podle toho“).
Oba argumenty uvedl i „odborník na etiketu“ – někdejší mluvčí prezidenta Havla – Ladislav Špaček ve svém včerejším rozhovoru pro Radiožurnál, který doporučuji k poslechu v plném znění (přestože začátek je poněkud mimo téma).
Nemáte-li chuť poslouchat, můžete si přečíst rozhovor se Špačkem z roku 2006, který je obsahově takřka identický.
Na otázku, jak by svým podřízeným vysvětlil povinný dress code Špaček říká zhruba následující:
1) Pravidla jsou historicky dána, já jsem je nevymyslel, prostě tu jsou.
Na to lze říci, že „historická danost“ nemůže být sama o sobě ospravedlněním pro společenské uspořádání nebo jako vynucovaná norma chování. Odvolání se na tradici může hrát roli pomocného argumentu, neměla by však být argumentem nosným. Pak by šlo totiž pouhým odkazem na historickou danost hájit rasovou segregaci či ženskou obřízku.
2) Lidé očekávají, že budeme oblečeni v souladu se svou rolí a my musíme těmto očekáváním dostát.
Je otázka, do jaké míry jsou tato očekávání ve společnosti přítomna a priori a nakolik jsou vytvářena právě profesionálními „konzervátory“ norem odívání odvozených z období 50tých let minulého století.
Skutečně lidé automaticky očekávají, že „z rukávů saka musí vždy vykukovat alespoň centimetr manžety košile“?
Mnoho lidí nejspíš ani neví, že by měli něco takového očekávat a jen menšinu populace nejspíš pobouří představa, že jejich protějšek má třeba pod sakem košili s krátkým rukávem.
Za variace druhého argumentu lze pokládat i výroky typu:
- Formálním oděvem dává osoba najevo, že pokládá událost za významnou.
(Přitom pokud neexistuje dobrovolnost ve výběru oděvu, nejde o vyjádření postoje nositele.) - Formální oděv sám o sobě navozuje slavnostní atmosféru.
(Někdo ale speciální oděv k navození atmosféry nepotřebuje, někdo se v něm cítí velmi nepříjemně.) - Formální oděv pomáhá odlišit práci od zábavy, navozuje kázeň.
(Nelze nijak doložit, že by se zaměstnanci v obleku flákali méně než ostatní.)
Argumenty PROTI povinnému dress codu (na pracovišti)
Mám za to, že důvody svědčící proti vynucování dress codu na pracovišti – alespoň v jeho „sakokravatové“ podobě – jsou pádnější.
Za nejpodstatnější pokládám tyto:
1) Svoboda a právo na soukromí zaměstnance
Zaměstnavatel platí zaměstnance za práci, kterou vykonávají. Zaměstnanec by neměl být ve svém postavení nevolníkem, který musí poslechnout všechny příkazy – vyjma svou práci zůstává svobodným člověkem.
Zaměstnavatel by měl mít právo udílet příkazy pouze do té míry, do které souvisí s výkonem dané práce. Trvat na společenském oděvu by měl výhradně v situacích, kdy daný zaměstnanec přichází do styku s klienty, tedy obvykle nikoli po celou pracovní dobu a nikoli u zaměstnanců, kteří pracují uvnitř společnosti a s „vnějším světem“ nepřicházejí do přímého kontaktu.
Horníci či stavební dělníci také nemusí nosit ochranné pomůcky mimo rizikové pracoviště a bylo by jistě absurdní vyžadovat po mzdové účetní v Mostecké uhelné, která šachtu zevnitř nikdy neviděla, aby chodila do práce v přilbě se světlometem.
2) Praktičnost a pracovní výkonnost
Jak již bylo řečeno, klasický oblek nadřazuje vzhled kritériím praktičnosti a pohodlí. Střih společenských obleků a bot je při dlouhém nošení často nepohodlný, vrstvení společenského oděvu neumožňuje rychle přizpůsobit oblečení výkyvům počasí, nedisponuje kapsami apod. Společenský oděv je jediný „pracovní oděv“, který kritérium praktičnosti zcela pomíjí.
Ladislav Špaček k tomu říká, že „do práce nechodíme, abychom se tam cítili pohodlně“ (správně tam asi máme chodit trpět) a nepohodlné oblečení je „součást břemene“ dané pracovní pozice.
To ale platí v případě, že hlavním měřítkem pracovního výkonu je vzhled. Tak tomu ale většinou není.
Pokud bychom to měli brát 100% vážně, je vůbec s podivem, že např. Steve Jobs dokáže být se svým oblečením tak úspěšný ve světě byznysu, když soustavně porušuje „základní pravidla etikety“.
Z hlediska zaměstnance představuje nekomfortní oblečení rušivý vliv, který může bránit plnému pracovnímu nasazení (řada mužů např. velmi špatně snáší řádně dotaženou kravatu, ženy často trpí ve společenských střevících).
Tam, kde to podmínky vyžadují, by měl zaměstnavatel v maximální možné míře nabízet alternativu k tradičnímu obleku / kostýmu např. v podobě barevně sladěných firemních triček nebo jiného oděvu, který méně brání v pohybu a umožňuje přirozenou termoregulaci.
3) Dodatečné náklady pro zaměstnance
Zastánci dress codu často přirovnávají povinnost nosit oblek k povinnosti jiných zaměstnanců nosit pracovní oděv či ochranné pomůcky. Avšak v těch profesích, kde se pracovní oděv vyžaduje, zajišťují zaměstnavatelé zaměstnancům odpovídající podmínky:
- Nakupují a udržují pracovní oděvy, nebo zaměstnancům na jejich nákup a údržbu přispívají.
- Nabízejí prostory, kde mohou zaměstnanci nechávat pracovní oděv a převléknout se při příchodu do zaměstnání.
Pokud chce zaměstnavatel skutečně vyžadovat oblek / kostým od svých zaměstnanců v kanceláři, měl by postupovat stejným způsobem, což se ne vždy děje.
Zaměstnavatelé tak přenášejí na zaměstnance nezanedbatelné náklady v peněžní i nepeněžní podobě.
Nákup a údržba např. několika pánských obleků při každodenním nošení je pro mnoho zaměstnanců s podprůměrnými příjmy významná položka, kterou musí obětovat ze svého platu.
Pokud se nelze v práci převléknout, zaměstnanci jsou nuceni v nevhodném oděvu a obuvi cestovat do zaměstnání a zpět, což není příjemné ani zdravé. (Diskutabilní je i to, zda zaměstnanec po půlhodině cesty hromadnou dopravou ve třicetistupňových vedrech skutečně vyhlíží v obleku reprezentativněji než bez něj.)
4) Dodatečné náklady pro společnost
Posledním, málo akcentovaným argumentem proti klasickému společenskému oděvu je jeho negativní dopad na životní prostředí (ne, to není vtip).
Ve společenském oděvu je obvykle jeho nositeli buď příliš zima, nebo příliš horko.
Pánský oblek nemá „společensky přijatelnou“ alternativu do letních veder (Špaček upozorňuje, že košile v obleku je vlastně „spodní prádlo“ a sako proto nelze odkládat.)
V nevyhovujících podmínkách se navíc společenské šaty snadno zmačkají či zašpiní.
Tradičně pojatý společenský oděv vede k tomu, že pro udržení komfortních podmínek musí být v klimatizovaných kancelářích udržována v létě nižší teplota, což znamená vyšší nároky na spotřebu energie.
Obava z pomačkání či znečištění oděvu je navíc velmi častým argumentem automobilistů, proč nemohou cestovat (neklimatizovanou) hromadnou dopravou, což přispívá k dopravním zácpám ve městech a vyššímu objemu exhalací v ovzduší.
Může to znít jako nepodstatný detail, ale např. v Japonsku berou toto téma velmi vážně a japonská vláda se nejméně od roku 2005 zasazuje za změnu tradičního dress codu právě ve snaze snížit celkovou spotřebu energie v zemi a doporučuje zaměstnancům odkládat saka.
Někdejší premiér Koizumi dokonce propagoval novou módní kolekci košil určených k nošení jako svrchní oděv bez saka.
Měli bychom se vydat alespoň touto cestou mírného pokroku a tlačit na posun hranic konvence společenského oblékání směrem k menší upjatosti a větší uvolněnosti, což se ostatně dělo nejméně od 19. století.
Už kvůli panu Špačkovi, který pak bude moci vydat další knihu.
Autor je odpůrcem módního diktátu všeho druhu a členem skupiny „Ano ponožkám v sandálech“