Shodou okolností funguji letos v roli učitele na střední, vyšší odborné i vysoké škole, což mi skýtá určitou možnost srovnání. Nic to ale nemění na tom, že jde pouze o dojmy založené na pozorování velmi malého vzorku současné studující populace. Dnes se zaměřím na školy střední a hodlám trochu vzdorovat názoru, že studenti jsou totální hlušina. U učitelů je to složitější…
Nezájem studentů?
Hlavní tezí obou článků bylo, že studenti jsou zcela apatičtí. Faktem je, že obvykle nereagují ani na velmi silné podněty. Vzpomínám si na začátek své „učitelské kariéry“ před třemi lety, kdy jsem se pokusil devatenáctiletým čtvrťákům na střední objasnit praktický význam studia politologie následující řečí:
Politologie vám pomůže lépe rozumět politice. Politika, na rozdíl od např. moderní poezie, zásadně formuje naše každodenní životy, takže ji nelze ignorovat. Politici rozhodují o tom, kolik budeme platit na daních a jak budou tyto prostředky využity. Nemůže vám proto být jedno kdo je u moci – jedná se i o vaše peníze.
„Tehdy“ jsem tuto úvahu považoval za bezchybnou. Jednalo se v ní o peníze, tedy statek o který jeví enormní zájem i středoškoláci. Byl jsem šokován, že to ani v nejmenším nezabralo a můj plamenný projev nevytrhl téměř nikoho z polospánku. Dnes však chápu, že moje důvěra v účinek vlastního argumentu byla neopodstatněná.
Ano, ale…
Pohlížel jsem totiž na zmíněnou informaci vlastníma očima – tedy očima pracujícího tvora, který se živí sám, odvádí daň z příjmu a o politiku má přirozený zájem odjakživa. Studenti ale (a to je hořká pravda) uvažují v úzce vymezeném prostoru a čase. Přirozeně mají největší zájem o sebe a své bezprostřední okolí, ale i to spíše v horizontu dnů a týdnů než let.
Důkazem budiž britský výrobek z 1990's zaměřený na teenagery – cigarety značky Death. Popularita produktu odpovídala zjištěním sociologů, že mládež je hluchá k varováním typu “V padesáti budete mít infarkt“. Teenageři naopak konzumací těchto cigaret mohli dát najevo svou „kuráž“ a pohrdání smrtí …zvláště když měla dorazit až za dlouhou dobu.
Stejný přístup zafungoval i u studentů: Daně většinou neplatí a souvislost mezi fungováním politických institucí a výší odvodů státu není dost bezprostřední, aby byla pro ně na první pohled viditelná.
Hlušina za katedrou
Tím se dostáváme ke druhé tezi výše zmíněných textů – neschopnosti učitelů. Tvrdím, že problémem interakce mezi učiteli a studenty je hlavně to, že učitelé nemluví se studenty jejich jazykem, tedy jazykem jejich světa, jejich úvah a starostí. Domnívají se, že vnitřní racionalita jejich výroků je ze strany studentů nahlédnutelná, pokud to nejsou blbci.
Předpoklad, že rozumné vysvětlení které uspokojí mě (učitele) uspokojí i ostatní (studenty) ale vždycky neplatí, jak jsem se snažil doložit na vlastním příkladě. Mít zájem o nějaký obor a touhu předávat poznání dalším je samozřejmě základem pro učitelskou profesi, není to ale dostačující předpoklad. Dobrý učitel musí umět své poselství zabalit tak, aby bylo atraktivní pro studenta – hovořit jeho jazykem. Proto ani učitelé, kteří se opravdu snaží studenty burcovat a vzdělat nemusí být ve svém úsilí úspěšní.
Co s tím
Učitel je svým myšlením nutně „trochu jinde“ než studenti – jinak by ani nemohl být učitelem. To ale znamená, že mezi ním a studenty je vždycky bariéra, kterou je třeba překonávat. Protože kantor do hlav studentů nevidí, musí experimentovat s různými podněty a metodou pokus-omyl odhalit, které jsou nejúčinnější. Už Jára Cimrman věděl, že chce-li sdělit „podstatnou“ informaci, musí nejprve získat pozornost studentů (viz jeho názorná a úleková fixace). Abych jen tak pustě neplácal: Na střední škole se mi celkem osvědčilo používat následující metody.
Šokující srovnání různých údajů: Studenti lépe vnímají násobky než čísla. Mluvím-li o počtu obětí Druhé světové války, uvedu kolikrát převyšoval čísla z války První, nebo řeknu, že v ní zahynulo více lidí než ve všech předchozích válkách dohromady.
Osobní příběh a detail: Když řešíme např. bitvu u Trafalgaru, zmíním, že mrtvý admirál Nelson byl dopraven zpět do Anglie konzervován v sudu s brandy. Když chci přiblížit osudy obětí Holocaustu, mluvím o zpracovávání jejich vlasů a zubů a výrobě mýdla z lidského tuku. (Neocenitelné je také komixové zpracování Arta Spiegelmana v knize Maus.)
Obrázky a video: Teenageři jsou zvyklí více sledovat televizi a filmy než číst. Pokud lze něco dobře ilustrovat obrázkem, snažím se ho použít – viz. foto k tomuto článku. (Věřte, že když studenti poprvé v životě vidí fotku Chruščova, jsou nadšeni.) Velmi dobře poslouží také dobové kreslené vtipy, jsou-li k dispozici. Až budu probírat jaderné zbrojení, pochopitelně pustím studentům video zachycující nějaký výbuch a jeho následky.
Bohužel, výše uvedené metody jsou velmi náročné na přípravu a ani poté není výsledek zaručen. Přesto je myslím nutné podobné postupy stále zkoušet a zdokonalovat. Jedině tak totiž učitel může (aspoň občas) dostát svému hlavnímu úkolu:
Překlenovat propast mezi etablovanou společností a vůči ní se vymezujícím jedincem.
Dát studentům šanci, aby přijali tento svět a přitom zůstali sví.