Každý z nás ví, že Čechoslováci kteří za války sloužili v západních ozbrojených silách se po roce 1945 žádného vděku nedočkali. Únor 1948 znamenal pro většinu z nich volbu mezi emigrací a žalářem. I když byli tito vězni po čase propuštěni, komunistický režim nijak nespěchal s jejich rehabilitací, protože se příliš nehodili do oficiální verze 2. světové války, která přiznávala hrdinství pouze těm co přišli z východu. Až do roku 1989 byla tato země pro válečné veterány ze západu velmi nehostinným prostředím.
Teprve po pádu komunismu se stát opět otevřeně přihlásil ke svým hrdinům z druhé strany železné opony. Politici se s nimi rádi nechávali fotografovat, potřásali jim rukama připínali jim další a další vyznamenání.
S touto symbolickou podporou veteránům bohužel kontrastuje absence podpory materiální a i nový režim si dával na čas se schválením finančního odškodnění pro odbojáře a stát nebyl schopen ani zajistit některým z nich důstojné stáří – o skandálním zacházení s generálem Rudolfem Pernickým, zesnulém v prosinci loňského roku, psal i Respekt.
Přesto – českoslovenští letci RAF se opět dostali do učebnic dějepisu a málokdo dnes zpochybňuje jejich zásluhy nebo útrapy kterým byli vystaveni v komunistických lágrech. Ti kdo bojovali za svobodu ve 2. světové válce se dnes těší velké úctě napříč společností.
I dnes ale mezi námi žijí hrdinové, kteří se ocenění dosud nedočkali ani v symbolické rovině: jde o příslušníky tzv. třetího odboje – ty, kteří bojovali proti totalitnímu režimu mezi lety 1948-1989.
Česká společnost o nich téměř nic neví a zdá se, že ani vědět nechce. Představují totiž špatné svědomí pro mnoho lidí, kteří se s tehdejší realitou tiše smířili, protože „nic jiného se nedalo dělat“.
Tam, kde se o protikomunistických odbojářích mluví, setkává se jejich činnost často s razantním odsudkem, viz činnost Mašínovy skupiny a později aktivity Vladimíra Hučína. Takový přístup je však schizofrenní. Uznáváme, že letci z 2. světové války byli hrdinové kteří zasluhují úctu a režim který je věznil a šikanoval tedy musel být špatný. Na druhou stranu však odmítáme ocenit ty, kdo proti němu bojovali.
Nejde samozřejmě pouze o odboj násilný. Čelit totalitní moci se zbraní v ruce je stejně odvážné jako rozšiřovat protirežimní letáky.
Přesto oba způsoby odporu mají svůj význam a nemůžeme první z nich šmahem odmítnout jako nelegitimní. (Představa, že bychom stejně přistupovali k odbojářům za 2. světové války se zdá absurdní.) Máme historickou příležitost zachovat se k dosud žijícím příslušníkům třetího odboje lépe, než se komunismus choval k odboji druhému.
Připustit, že na světě existují hrdinové, přestože já nejsem jedním z nich vyžaduje od každého velkou dávku pokory. Pokusme se ji v sobě najít, dříve než se i tito bojovníci za naši svobodu stanou jen vzpomínkou.