V minulém čísle Respektu se Tomáš Pavlíček věnoval otázce igelitek v supermarektech zdarma. V naší internetové diskusi se poté sešla řada zajímavých reakcí, pohybujících se v rozpětí od nejkonzervativnějších („igelitky nepředstavují problém“) až po radikální („je třeba bojovat s konzumní společností“). Následující úvaha vychází z předpokladu, že hory igelitek skutečně problémem jsou a snaží se zhodnotit možnosti jeho řešení. Těch možnosti v podstatě není mnoho, otázkou je, kterou v našich podmínkách zvolit jako nejúčinnější.
Varianta 1: Neřešme to
Jak vyplývá z vyjádření managementu některých obchodních řetězců, zákazníci údajně považují tašku k nákupu zdarma v současnosti za standart, jakým je třeba teplá voda z kohoutku. Zrušení této výsady by brali jako snížení komfortu, byť jen o trochu. Tlak na životní prostředí je navíc ve srovnání s ostatními zdroji znečištění relativně malý a alternativní řešení jsou příliš nepohodlné (nosit si vlastní tašku) nebo drahé (zpoplatnění tašek nebo jejich výroba z jiných materiálů).
Takový přístup pokládám za špatný. Snížení spotřeby igelitek samozřejmě planetu nespasí, je to ale zboží, jehož spotřebu lze omezit celkem bezbolestně. Ve spojení s vhodnou kampaní to může navíc přimět řadu lidí k zamyšlení, co konzumovat „musí“ a co ne.
Varianta 2: Zakažme to
Druhý extrém představuje snaha tašky zdarma z obchodů částečně nebo zcela vymýtit.
To lze učinit politickým rozhodnutím, které povede k zákazu jejich používání nebo jejich vysoké zdanění, které způsobí, že obchodní řetězce už si tuto „službu zákazníkům“ nebudou moci dovolit.
Ani toto řešení není ideální. Legislativa by měla nabízet systémová řešení, nikoli selektivně regulovat jednotlivosti. V českých podmínkách by si Parlament na podobnou praxi snadno zvykl a brzy by mohla následovat daň z tkaniček do bot nebo jiného spotřebního zboží a stát by si tak snadno vytvářel dodatečné zdroje příjmu a komplikoval daňový systém.
Stejně jako příjmy ze spotřebních daní na tabák a alkohol neplynou výhradně do zdravotnictví, tak i „igelitková daň“ by mohla skončit např. jako dotace na nákup dusíkatých hnojiv.
Varianta 3: Neberme to
Vymýtit nebo omezit spotřebu tašek (stejně jako čehokoli jiného) lze také „zdola“, z iniciativy spotřebitelů. Nabízejí vám tašku? Nechte ji ležet a zabalte nákup do vlastní, donesené z domova. Vychovávejte v tomto duchu vlastní děti a snažte se působit na své přátele, aby se chovali podobně.
Pokud se vám to zdá málo, zkuste využít nástrojů občanské společnosti, stejně jako to dělají lidé na Západě. Sepište otevřený dopis vašemu „oblíbenému“ řetězci, ve kterém požadujete větší ohledy na životní prostředí a seberte podpisy od sousedů.
Obchodní domy se řídí poptávkou ze strany svých zákazníků. Pokud igelitky zdarma víc zákazníků odeženou, než přilákají, přestanou je nabízet.
Tohle je ovšem běh na dlouhou trať. Český zákazník je stále zvyklý hledět především na cenu. Existuje už sice znatelný posun spotřebitelů směrem k dražším a kvalitnějším výrobkům, ale odtud je ještě velmi dlouhá cesta k občanské uvědomělosti, kdy odmítneme koupit kvalitní levnou věc prostě proto, že byla vyrobena např. s využitím otrocké práce.
Varianta 4: Nahraďme to
Nabízí se tedy možnost využít místo „špinavých“ plastů látky šetrnější k životnímu prostředí. Komfort zákazníků zůstane zachován a tlak na životní prostředí se sníží.
Některé příspěvky v naší diskusi doporučují místo igelitu papír. Na některé výrobky (především pečivo) je papír mnohem vhodnější než plast, problém znečištění však neřeší, jak naznačuje i v úvodu zmiňovaný článek (v rámečku Papír není řešení). Obchodní řetězce papír také často odmítají jako málo odolný materiál, který nevydrží vlhkost ani větší zatížení.
Alternativou jsou tzv. biologicky rozložitelné plasty, tedy materiály, které mají všechny vlastnosti „obyčejných“ plastů, ale namísto tisíce let se rozpadají v přírodě řádově několik měsíců. Ani tato možnost nás nezbaví znečištění při produkci těchto obalů, ale ušetří obtíže při jejich likvidaci.
Co si vybrat?
Těžko lze předpokládat, že se český spotřebitel ze dne na den smíří se ztrátou jednoho z „výdobytků kapitalismu“. Státní zákazy nebo zdanění by se u něj setkaly spíše s odporem, stejně, jako např. radikální požadavky za zákaz automobilové dopravy ve městech (viz aktuální článek Respektu).
Kladnou reakci veřejnosti lze lépe zajistit sérií postupných kroků, kdy zákazník nepřijde o „svoji“ tašku naráz, ale bude postupně veden k uvážlivějšímu přístupu k vlastní spotřebě.
Tašky lze dobře využít jako zbraň v osvětové kampani. O tom svědčí i současná praxe ve skotských supermarketech COOP. K nákupu dostanete zdarma tašku (viz snímek). Ta je ale o něco menší než ty české, je vyrobena z biologicky rozložitelného materiálu a navíc je opatřena nápisem apelujícím na zákazníka: „Tato taška je biologicky rozložitelná, přesto ji však můžete použít opakovaně,“ spolu se sloganem typu „myslíme za vás na životní prostředí“.
Podobný produkt může dobře posloužit i jako reklama pro obchodní řetězec, která na rozumného zákazníka zapůsobí jistě více, než akce typu „sponzorujeme medvídka Koalu v pražské ZOO“.
Zdá se, že české supermarkety se zatím do podobných aktivit nehrnou. Zde spatřuji i možnou úlohu politiků. Ministr životního prostředí by měl v této věci konzultovat představitele největších obchodních řetězců v ČR a požádat je o přechod na šetrnější materiály – to vše pochopitelně s příslušnou odezvou v médiích. Přesvědčí-li dva z nich, ostatní se nejspíš brzy přidají.
Zákazníci budou častěji konfrontováni s otázkou znečištění a místo vzteku nad zpoplatněnou taškou se snad někteří z nich při balení nákupu do darované tašky zastydí.