K napsání následujícího textu se odhodlávám už dlouho. Jako závěrečné nakopnutí posloužil článek Marty Švagrové v sobotních Lidovkách.
Redaktorka to pevně doufám tak nemyslela, ale text vyznívá jako podivná analogie kde špatně parkující řidič = perzekuovaný disident či dokonce hrdina, zatímco ten, kdo špatné parkování nahlásí policii = zlý anonymní práskač, nikoli nepodobný někdejší STB.
Má se tedy stydět každý, kdo se chce bránit proti stání aut na chodnících?
Tato otázka zdá se štěpí zainteresované na dva tábory. Někteří (obvykle řidiči) jsou přesvědčeni, že parkovat na chodníku je za určitých podmínek (nebo vždycky) v pořádku a pokutovat ho je „policejní buzerace“.
Jiní na auta nadávají a na chodníku by je nejradši za žádných okolností neviděli.
Nebudu zastírat, že patřím mezi ty druhé, takže skalní řidiče asi můj text moc nepotěší. Nerozřešenou otázkou pro mě totiž zůstává především:
Co je to chodník?
Celá věc se výrazně komplikuje faktem, že pojem chodník není jednoznačně právně vymezen. Otázku parkování upravuje obecně § 25 Silničního zákona, kde jsou vymezena obecná pravidla tzv. zastavení a stání.
O chodníku se tu sice hovoří, bohužel ale chybí právní vymezení tohoto pojmu. Intuitivně sice chodník každý pozná, což by ve slušné společnosti mohlo stačit.
Nikoli však v České republice.
Stejně jako se pachatelé dopravních přestupků naučili odvolávat na „osobu blízkou“, najdou se i vykukové, kteří využívají chybějící definice pojmu chodník v české legislativě.
Soudní výklad jde tomuto chování notný kus naproti, když ve svém loňském rozsudku Nejvyšší správní soud rozhodl, že důkazní břemeno v této věci leží na úřadu, který pokutu udílí.
Důsledkem mohou být naprosto absurdní situace:
- policista: „Pane řidiči, parkujete na chodníku, což je dopravní přestupek.“
- řidič: „Nemám pocit, že by to byl chodník – to byste mi musel teprve dokázat.“
- policista: „To je přece ten pruh ulice podel domů, oddělený od silnice obrubníkem, kudy chodí všichni ti lidé.“
- řidič: „A tuhle definici jste si přečetl kde? Ukažte mi to v zákoně nebo si jdětě po svých a nezdržujte mně svým filosofováním.“
Co je to parkování?
Výše zmiňovaný silniční zákon vymezuje dva rozdílné pojmy:
Zastavit a stát odpovídá v řeči práva pojmu parkování. Parkovat na chodníku a některých dalších místech se nesmí.
Nicméně je tu ještě jedna klička, neboť řidič může tvrdit, že sice na chodníku fyzicky stojí, ale právně vzato na něm nestojí (tedy neparkuje).
Zastavit totiž podle § 2 ods. o silničního zákona znamená „uvést vozidlo do klidu na dobu nezbytně nutnou k neprodlenému nastoupení nebo vystoupení přepravovaných osob anebo k neprodlenému naložení nebo složení nákladu“.
Řada řidičů pak „neprodlené“ vnímají velice liberálně a litera zákona v zásadě umožňuje, aby si řidič zastavil na chodníku před trafikou nebo samoobsluhou kvůli nákupu. To, že by takový úsek chodníku mohl být většinu dne obsazen „neprodlenými skládači a nakladači“ zákonodárce nejspíš netrápilo.
Máme se bránit?
Ano, máme. Život v totalitním státě nás naučil, že bojovat za svá práva nemá smysl. Vyžadovat kvalitní servis na úřadech nebo slušnou obsluhu v restauracích se pokládalo za kverulanství a člověk si tak jen koledoval o potíže.
Bohužel, kde není poptávka, nevzniká příliš svižně ani nabídka. Politici, úředníci ani policisté se nepřetrhnou při plnění svých povinností, pokud to po nich nebudeme chtít.
Lhostejnost není řešení.
Znamená rezignovat na občanskou angažovanost, uzavřít se do soukromí a mlčky přitakat obcházení pravidel slušné společnosti.
…Ale jak?
Možnosti nenásilné obrany těch kterým vadí parkování na chodnících jsou bohužel velmi omezené. Ukazuje to příklad Voříškova blogu, který podrobně popisuje marnou snahu domoci se zásahu úřadů.
V zásadě můžete dělat následující:
Zavolat policii
Městská policie by měla reagovat na příslušný podnět okamžitě. Policisté bohužel vyšlou hlídku jen jednorázově a nevím jakým způsobem je přimět k tomu, aby určitá místa kontrolovali pravidelně.
Paní Švagrová z Lidovek se pohoršuje nad anonymními práskači, kteří volají policii aniž by se představili.
Sice vždy v příslušné situaci uvádím své jméno, ale anonymům se úplně nedivím. Představa, že policista z příslušné městské části vaše jméno roznese po okolí asi není každému po chuti, neboť stále platí, že krýt drobné lumpárny je normální, zatímco opak je bonzování.
Žádat nápravu na radnici
Snažil jsem se dosáhnout umístění dopravní značky zákaz parkování u příslušných částí chodníku. Policisté mi však – celkem logicky – oponovali s tím, že nemá smysl explicitně zakazovat značkou to, co je zakázáno zákonem. Bohužel, jak jsem již ukázal, náš silniční zákon není v této věci chodcům přílišnou oporou.
Dalším krokem bude z mé strany snaha žádat na své městské části umístění plotu či sloupku, který by autům v dané lokalitě parkování znemožnil. Problémy budou v tomto případě dány spíše omezeným rozpočtem obce.
Do budoucna zvažuji možnost sepsat petici s příslušným požadavkem, která by vytvořila alespoň malý politický tlak na naše zastupitele.
Rozjet vlastní kampaň
Už nějaký čas se snažím pokojnou cestou upozorňovat řidiče nevhodně parkující na chodníku (tak, že nelze projít) pomocí letáčků umisťovaných za stěrač aut. Podobné letáčky vydává i samotná Městská policie.
Bohužel, v tomto případě nelze vůbec určit, jestli takové opatření funguje a některý z řidičů se alespoň zastydí. Přitom situace je o to absurdnější, že místa k parkováni v lokalitě často jsou, ale řidič asi nemá chuť jít od auta desítky metrů pěšky…
Co dál?
Skutečně toho nejde dělat příliš, nechcete-li se uchýlit k násilí a házet do aut molotovovy koktejly.
Přesto